2017

Nikdy jsem nedělala žádný shrnutí roku, aůle letos se toho tolik událo stran našeho ranche, že to stojí za zmínku  a zrekapitulování. Prožili jsme spoustu krásných chvil, ale také jsem se nabrečela jak dlouho ne :D :-) 

Začalo to lednem, kdy jsem dovršila své plnoletosti a Starlet se přepsala na mě. V březnu jsme si přivezli Jane (welsh cob) a začal k nám chodit Adél, která se o Jane starala. Na konci března jsem se musela rozloučit s Lady. Byl to asi ten nejtěžší krok, s Lady jsem zažila spoustu svých "poprvé" co se týče ježdění a práce s koňmi. Bylo to těžké, ale nakonec jsme pro ni našli dle mého názoru dobrý domov. V dubnu jsme přivezli našho "sporťáka" Berry (qh) pro taťku. Také jsme v dubnu obsedali Lee a pomohli Verče obsednout Merry. Lee jsem obsedala já, jsem do teď hrozně vděčná za to, že jsem mohla být první, kdo na té kobyle seděl a také na ní prvních pár hodin tréninku seděl. Je to neuvěřitelná kobyla.  Na konci května jsme přivezli Báru (qh) pro mě a začali nabízet Chewyho a Starletku na prodej, což taky nebylo zrovna lehké, ale věděli jsme, že to je v tuto chvíli dobré rozhodnutí. Najednou tu bylo dost koní a na Tekynku jsme neměli jezdce, chodila jsem s ní na procházky, občas se na ní svezla, ale strádala. A tak jsme začali nabízet i Teklu. Potom jsme se vydali na naší první vyjížďku v partě Já s Bárou a taťka  s Berry. Zážitek na celý život.  celé prázdniny se budovalo, trénovalo. A tak jsme brzo vyjeli na vyjížďku ještě s Merr a Verčou. Během prázdnin se dala Lee také na prodej. Teklu si odvezla rodina z Prahy pro 4 letou holčičku. A já zase brečela a brečela :D Prázdniny utíkali a i Lee si našla svůj nový domov. A já zase bulela. Na začátku školního roku si našel svůj domov i Chewy, ten je až v Brně. A já zase bulela. Star našla svého parťáka v Šárce a zůstala u nás ve stáji ( a já nebulela ! ). Na podzim se rozhodla přestěhovat Merr s Verčou a já... bulela. S Merr jsme spolu byli 4 roky každý den, i když už u nás byla jen ustájená. Znám ji od mala, od jejich 3 měsíců. Naučili jsme ji tolik věcí. A teď už o rošťákovi nevíme nic. . A nakonec jsme s Jane přišli o parťáka Adél. 

Když to tak píšu všechny k sobě vypadá to, že jsem celej rok probulela  ale s Bárou jsem nasbírala takových zkušeností, prázdniny celé strávila  s koňmi  a na koni. Nesměla jsem chybět na žádných závodech, ať už jako divák nebo jako odvoz Safirky s Evčou (za což moc děkujeme, viděli jsme závody zase z jiného úhlu). Snad v roce 2018 už budem na závodech mezi závodníky. Rok 2017 mi hodně dal, hodně vzal. A byl to snad ten nejlepší rok co jsem zatím zažila. S novými majiteli koní jsme v kontaktu, všichni jsou v pořádku a spokojený. 

Všem přeju jen to nejlepší do roku 2018. Mějme se rádi. Plňme si sny a dělejme to, co nás baví i přesto, že naše okolí to odsuzuje nebo s tím nesouhlasí. Je to přece náš život ne. 

Láska&Důvěra&Respekt
Láska, důvěra a vzájemný respekt patří k sobě. Můžu svého koně milovat, ale nemít jeho důvěru a respekt, můžeme mít mezi sebou vzájemný respekt ale nevěřit si a nemilovat. Podstata je milovat, důvěřovat a respektovat zároveň. Miluju svého koně nade všechno na světě a vím, že mě má rád a dává na mě pozor, jak to jen jde. Důvěřuju mu bezhlavě a on za to věří mně. Když se bojí, ví, že jsem tady, abych ho poplácala po pleci a ujistila ho, že není čeho se bát. On je tu pro mě, když se bojím já a ukáže mi, že spolu to dokážeme. Respektuju ho jako živého nepředvídatelného divného tvora s vlastní hlavou a vlastním rozumem. Respektuju ho jako osobnost, kterou nechci měnit. On respektuje mě při práci, ne ze strachu, ne z donucení, ale z lásky, protože respektuju jeho potřeby, jeho náladu. Žádný vztah není dokonalý, ani ten náš, ale každý vztah mezi člověkem a koněm má svoje plusy a minusy. Musíme respektovat zlé vlastnosti toho druhého, nikdy nemůžeš chtít od koně, aby byl dokonalý, nikdy! Musíš nejdřív posuzovat sama sebe. Musíš se umět dívat na svět z pohledu tvého partnera (koně) a pochopit, že chyba je i v tobě. Není to špatně, každý máme své chyby, jen se musíme naučit pochopit to, že i on i já máme své chyby a musíme je tolerovat a nesnažit se je měnit násilím a ubíjením osobnosti.

Miluju, důvěřuju a respektuju a to je základ našeho vztahu.

Wish (need) list

•   http://www.aiva-shop.com/cz-detail-657-jezdecka-ohlavka-basic.html  světle růžovou 

•     http://www.aiva-shop.com/cz-detail-760-barefoot-jezdecky-pad-physio-cerny.html

•   http://www.konikum.cz/westernove-boty-old-west-brown-p13220/ už mám 

•   http://horse-shop.cz/australske-klobouky/16-klobouk-australska-koeny-bushman.html#/velikost_bund-hneda_vel_xl už mám 

• http://www.konikum.cz/westernova-deka-navayo-blanket-ruzova/

• http://www.konikum.cz/westernove-boty-old-west-pink-p13576/

• http://www.konikum.cz/damsky-westernovy-klobouk-reno-tex-classic-ruzovy/?cid=816
• https://www.obluk.cz/jezdecke-potreby-anglie/10-trmeny-western/1901-trmeny-western///?utm_source=Facebook.com&utm_medium=cpc&utm_campaign=dyn_rem_NF
• https://www.myshirt.cz/nesnasim-byt-sexy-cowboy-cowgirl-damska-mikina-trendy-zippeer-s-kapuci-102718

Přepsání majitele v průkazu koně

Vzhledem k tomu, že mi 10. 1. 2017 odbilo krásných 18 let (:D L). Tak jsem dostala nejhezčí dárek a to informaci, že se Starlet přepíše na mě. Starletka má papíry jak americký (certifikát o tom, že je opravdu 93% appaloosa), tak má i průkaz tady v Čechách (jako každý kůň, mimochodem průkaz koně je povinen od roku 2005). A tak jsem se dala do hledání a vyplňování formulářů a posílání.

Abych byla jako majitel přepsaná v průkazu koně, museli jsme vyplnit formulář (http://www.uek.cz/download/zmena.pdf)vyplnili jsme naše údaje, jako změnu chceme udělat, oba jsme to s taťkou podepsali a hotovo. Už stačí jen poslat do hřebčína (doporučeně) i s PRŮKAZEM KONĚ! Teď už jen počkat na zapsání a doporučený ve schránce J kde by měli i psát, jak velký poplatek se platí a do kdy (myslím, že je to okolo 100/120,- ale upřesním, až mi to přijde).

No a teď mě čeká ta náročnější část a to zjistit přepis v Americe. O tom už ale příště.

-mějte se krásně 

DLOUHODOBÉ CÍLE 

Každý z nás má cíle, které chce v „koňském životě“ dokázat. Je jedno, jestli je to naučení cirkusových kousků, účast na světových závodech nebo udělání licence se svým koněm a ne s „provozákem“. Ale je opravdu dobré mít takové cíle do hodně vzdálené budoucnosti?

Mluvím o tom, že jsme třeba úplně na začátku. Poznáváme se svým koněm a náš cíl jsou soutěže na vyšší úrovni. Vidíme se v sedle, v autě cestou na závody, kdykoliv pomyslíme na svého koně. Kdykoliv jsme se svým koněm a pracujeme s ním. Jste si opravdu jisti, že nám takové vysoké cíle pomáhají a naopak nám neubližují a neshazují? Na koně máme vysoké nároky, protože se srovnáváme s někým jiným, který už ty závody jezdí. Od koně odcházíme pokaždé smutní, protože se nám zdá, že za ten jeden trénink jsme se neposunuli k našemu cíli ani o krůček.

Netvrdím, že cíle jsou zlé. Naopak jsem zastánce toho, že pokud nemáme žádný cíl, nemůže nás ani tento svět bavit a něco nás hnát k životu. Jak říká můj taťka „Motor života potřebuje každý.“ A já s ním souhlasím. Co na to jít postupně. Když stojíte pod schody, vidíte se v 2 patře, ale taky nejdřív musíte stoupnout na 1. schod, na 2. schod…
Každý z nás by se měl dávat menší cíle, kterých postupem času dosáhne a postupně se dostane třeba až na tu svoji vysněnou světovou soutěž.
půjdu-li tedy teď za svoji kobylou, určím si, co bych chtěla, aby zvládla za dnešní práci, zaměřím se na to a budu se snažit, abych při odchodu domů mohla říct, že jsme to zvládly. A ano, nemusí se to podařit za jeden den, tak tomu dám týden.(Nezapomeňme ale, že odcházíme do stáje až ve chvíli, kdy kůň udělá alespoň jednu věc, kterou jsme chtěli a udělá ji dobře). Další týden si určím něco jiného a takto postupuji od nejlehčích věcí až po ty nejtěžší. Můžu se radovat už po týdnu z menšího cíle než být každý den smutná a po letech se radovat z velkého cíle. Protože za každým vítězstvím na závodech je stovky hodin práce, ať už v sedle nebo ze země. 

Pásla jsem po práci Lady a tak nějak se zapřemýšlela ...

Podle mě je taky dost důležité, rozdělit si naše plány a cíle mezi sebe a koně. Co chci po sobě, abych zvládla a co chci naučit svého koně. Objektivně bychom měli umět zhodnotit a popřípadě dopilovat naše schopnosti při práci s koněm a převážně v sedle. Ve výsledku si totiž  myslím, že daleko více bychom měli dřít sami na sobě. Při káždé práci, ve které něco drhne bychom se neměli hned vztekat na koně, ale zastavit se v tu chvíli a uvědomit si jestli náhodou neděláme my něco špatně. 

KONI NEPORUČÍŠ

Tento "fejeton", jak ho sama jeho autorka označila, jsem našla na jedné facebookové stránce. Dost mě pobavil a myslím si, že přesně něco podobného mě čeká s Merry. :D Autorka : adminka Smilling Lussie ze stránky Teoretická škola jezdectví

Nic vám, jezdci, nemůže zkazit jinak krásný den než nespolupracující, ba dokonce stávkující kůň. Zvlášť pokud kůň vašeho jezdeckého parťáka je naprostý opak a vy jej musíte několik hodin závistivě sledovat.

Vše většinou začně již ve výběhu, kde si ověříte svoji fyzičku neustálým běháním za koněm, přičemž po několika minutách máte chuť vzít injekční stříkačku s medikamentem na uklidnění. Když už jej konečně odchytíte, řeknete si, jak můžete každému tvrdit, že váš kůň nekouše, protože dnes schytáte kousanců více než za poslední rok. 
Při čištění si pomyslíte, že dnes by váš kůň přece jen mohl spolupracovat- to, co předváděl chvíli předtím bylo přece jen tím, že se mu nechtělo z výběhu! Jakmile ale začnete uzdit, rychle změníte názor. Zatímco kůň vašeho parťáka stojí jako přikovaný a je mu jedno vše, co se kolem něj děje, vy se toho vašeho snažíte přemluvit, aby si vzal udidlo, a když to dokážete, nastane další problém. Koně najednou začnou otravovat mouchy, které ovšem nikde nevidíte, a tak začne zběsile třepat hlavou, zatímco vy se pokoušíte zapnout všechny potřebné řemínky. Při sedlání bude pochodovat jako voják, a jakmile dopnete podbřišník, zjistíte, že v tom shonu- dalo by se říct- jste jej zapomněli provléct okem od martingalu. Celou úlohu tak můžete provádět znovu!
Pokud vše nevzdáte již v této fázi, jistě si zasloužíte obdiv. Ale teď vás čeká nasednutí. Po dobu, co se snažíte vložit nohu do třmenu, se váš kůň netrpělivě točí a pochoduje, a tak se můžete rovnat gymnastům, jelikož natahovat nohu několikrát nahoru (zvlášť když máte vysokého koně) je opravdu výkon. Sebevědomí vám ani nepřidá fakt, že váš parťák už na koni sedí a směje se vám, namísto aby vám alespoň trochu pomohl. 
Už jste nahoře a čeká vás opracování. Koni náhle chybí energie a odmítá se pohybovat rychleji, ať ho pobízíte, jak ho pobízíte. 
Při následující drezurní práci ale ožije a předvádí prvky, za které by se nemusel stydět ani Totilas. A vy se mu marně snažíte vysvětlit, že jezdíte pouze stupeň Z, a že něco jako piafa, zde opravdu nemá co dělat. Váš parťák se vám opět směje.
Ke konci hodiny už pomalu ztrácíte trpělivost, ale i tak se rohodnete si ještě něco skočit. Zatímco na kavaletách kůň pomalu skáče půl metru vysoko („Alespoň se snaží“, namítne váš parťák s úsměvem), křížek je pro něj něco nepředstavitelného, a tak se ho snaží buď vyhnout, nebo skočit ho způsobem, který by se skokem ani neměl nazývat. I tak ale zkusíte překážku zvýšit- jindy jste přece tak dobrá skokové dvojice! První dva pokusy jsou bezvadné, a proto si kůň řekne, že už jste příliš šťastní a následující skoky sabotuje do doby, než to vzdáte a naštvaně jej odvádíte do stáje. Tam se ale ještě dožaduje pamlsku, který mu rychle dáte, protože už nemáte víc síly na další přetahovanou...

*Pro předejití nějakým chytrým řečem...  prosím, neberte to vážně, fejeton občas věci zkresluje a má také pobavit

ZAMYŠLĚNÍ   

Je 1. 1. 2016

Pomalu ale jistě mi končí vánoční prázdniny. Měla jsem tolik plánů. Chtěla jsem každý den vstávat v 6 a pomoci taťkovi s ranním krmením koní. Chtěla jsem jim každé dopoledne vykydat, aby si taťka taky jednou odpočinul. Chtěla jsem chodit s Merry hodně ven, s Teky a Lady. Myslela jsem si, že za 14 dní volna udělám tolik práce  a konečně se to rozjede všechno a bude to pravidelný a ne bojovka jednou za tejden v neděli všichni koně postupně vyčistit a něco málo popracovat. Chtěla jsem se doučit slovíčka a naučit se na velký písemky, které píšeme hned první týden.

A co se nestalo? Nic z toho jsem nesplnila. Vstala jsem jednou ke koním. Vykydala jsem pár krát ale vždy jsem to stihla jen tak tak než tam šel taťka, protože jsem vstávala pokaždé pozdě. Počasí nám nepřálo, všude bahno. A na učení? Viděla jsem sešity, když jsem si uklízela a přerovnávala stůl. 

Jsem sama ze sebe otrávená a zklamaná. A to nemluvím o tom, že jsme zklamala i lidi okolo sebe. 

Dávám si spoustu cílů a plánů ale nejsem schopna ani splnit to, že už nebudu házet oblečení po pokoji a pak trávit sobotní dopoledne uklízením pokoje. Většina lidi okolo mě to zvládá. Řeknou si, že ode dneška začínají běhat, pravidelně jíst a tak. A opravdu to dodržují, těší se z toho, že jsou na nich vidět výsledky. Hrozně ráda bych našla řešení jak skloubit školu s koňmi a s tím pitomým dojížděním co zabírá hrozně času.  Na druhou stranu, jsem asi takovej člověk, co to nezvládne dělat "jen" pro sebe. Chtěla bych, aby mi někdo dal najevo, že to chápe a vidí, že se snažím. Nechci vděk nebo tak něco. Zná to každý, i když se snaží (i když ne třeba tolik jak jste chtěli) ale i přesto podle ostatních děláte všechno špatně, za všechno můžete vy a vše co uděláte, není dost dobrý. 
Tento článek sem vlastně vůbec nepatří. Nemá nic společného s koňmi. Nemá hlavu ani patu. A v hlavě mám hrozně moc myšlenek, ale nejsem schopna je v klidu seřadit a poté teprve klapat písmena na klávesnici… stejně sem nemůžu napsat všechno. 

Je nový rok. Rok 2016. Nemám ráda předsevzetí. Stejnak je 3/4 lidí nedodrží nebo řekne jenom tak. Ale chtěla bych stejně začátek roku využít k tomu, abych nakopla sama sebe. Každé ráno vstala v pohodě, nebyla líná se učit pokaždé, když ej to potřeba a opravdu každej den s nějakým z našich koní něco udělala, nebo pomáhala taťkovi kolem baráku. 
    Pořád si to představuju jako v tom filmu… najednou zní hudba, všechno je zrychlený a v několika vteřinách proběhnou měsíce života, dřiny a zapření se. A Happy end… Všechno se zvládlo. V reálným životě to tak bohužel není. Kdo ví, třeba se napůl tahle stránka stane mým deníčkem. A třeba mi  pomůže každodenním psaní pár vět, co jsem zvládla se zapřít. A za pár let sem napíšu  vítězoslavně ten úspěch někde na kolbišti. 

Bůh ví, jestli tuhle stránku někdo navštěvuje. Jestli tohle někdo četl. Ale pokud jste se dopracovali až sem. Přeju všem krásný nový rok 2016 ať už v sedle nebo kdekoliv jinde. 

TÝNA A MORGAN

upozorňuji, že tento příběh je smyšlený !

 Zkuste se nad tím trochu zamyslet a pochopit, co TÍM chci říct :) btw nikdy jsem nebyla spisovatelka tam prosím omluvte tu slátaninu považovanou za příběh :D

Nedávno jsem si všimla jedné zvláštní věci..no, začnu úplně od začátku..
Skoro každý den chodím domů okolo ohrady s koňmi, hrají si, pobíhají a je vidět jak jsou spokojení. Každou sobotu a neděli tam vídávám s jednou kobylku slečnu, která je o něco málo starší než jsem já. 

    

Koně VS Kamarádi

Čemu/komu dávám přednost? Myslím, že každý co dochází ke koním má podobný "problém". On to vlastně není problém. Kůň je jednoznačný :-) . Jenže jak skloubit školu, učení, koně a ještě kamarády, kteří Vás neustále uhánějí aby jste šli s nimi ven?..

Mně osobně to poslední dobou hrozně deptá. Dřív jak v 15:00 nikdy ze školy doma nejsem, prvák je teď docela náročný, jelikož jsem nikdy nebyla zvyklá se moc učit. Spousty kamarádů mi píšou, že bychom mohli jít ven, když už jsem každý den ver městě. A koně? Nemohou za to, že momentálně nestíhám. S Lady jsme si za těch desítky dnů o prázdninách udělali v celku rychle bližší vztah, s Merrynkou to taky postoupilo o velký kus a teď mi přijde, že trochu upadá. O prázdninách jsem ve stáji byla skoro pořád a teď jsem ráda, když jdu do stáje na desítky minut večer dát seno, zavřít pastvu a chvíli posedět. Mrzí mě to jelikož vím, že ani jeden kůň za to nemůže. Pořádnou práci dělám/e jen o víkendech a uznejte sami, že to není nic moc. Uklidňuji se pořád tím, že se ve škole trochu zaběhnu, úkoly a učení potom budu dělat rychostí blesku a na koně budu mít každý den minimálně dvě hodiny čistého času. Zároveň mi ale přijde, že té školy a toho učení je čím dál tim víc a kamrádi mě uhánějí také víc a víc. Nedokážu to všechno skloubit najednou a mrzí mě to. Kamarádi si myslí, že to dělám naschvál nebo je nechci vidět. Ve škole už teď skoro propadám :-D a chybí mi ten pocit jen tak si sedět ve stáji mezi zlatíčkama a nemuset koukat na hodinky. Obdivuju holky, který opravdu zvládají školu s dobrými známkami, chození ven s kamarády a být se svým zlatem tolik času, aby koník nestrádal. Jednou se mi snad povede systém, díky němuž nebude strádat vůbec nikdo a já budu konečně klidná. :-) 

Asi Vám tento článek s ničím nepomohl, ale alespoň víte, že takový problém má více "koňáků" a ne možná jen vy (pokud takový máte) a pokud ho nemáte tak Vám upřímně závidím, ikdyž je závist ošklivá vlastnost. :-D 
Držte mi palečky abych našla nějaký "systém" a já držím palce zase Vám. Už mě zase tlačí čas. Mějte se krásně :-)

Hříbě nebo dospělý kůň?

Mnoho lidí tvrdí, že koupit si hříbě je hrozně neekonomické, že se člověk jen 2-3 roky stará a krmí, poté dlouhá práce s obsedáním. Další minimálně rok práce pod sedlem a podobné věci. Kůň vlastně 3-4 roky jen stojí peníze a my z něho nic nemáme. I nám to říkali, když jsme si chtěli přivézt Merrynku. My jsme si ji přes všechny negativní názory z okolí přivezli a do teď toho nelitujeme. Ten vztah mezi námi a Merry, popřípadě vlastně hlavně mnou a Merry jelikož je to "můj" kůň je něco neuvěřitelného. Můžu to porovnat vůči Máje nebo Lady(ikdyž Lady je tu jen chvilku). Možná, že Máju můžeme naučit chodit znovu na vodítku, nějaké protahovací cviky, pracovat s ní od země, pomalu ji navykat třeba i na vožení dětí. Nikdy to však nebude takové jako je to s Merry nebo s Lee. Já osobně mohu posoudit spíše Merry vzhledem k okolnostem jsem s ní častěji, více si ji všímám atd. což je Vám snad docela jasné. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, co kdyby se moje ségra začala věnovat Merrynce a já se starala jen o Lady. Ségra by si dovychovala Merry a já byla jen s Lady. V tu chvíli mi proběhlo v hlavě tolik vzpomínek, které si běžně nepřipouštím. Proběhly mi v hlavě vzpomínky na to, jak se Merry bála lidí a po malých krůčcích k sobě pouštěla jen mě. Jak jsem ji poprvé podrbala, pooprvé na ní měla dlouze položenou ruku. Poprvé na ní položila kartáč a následně ji poprvé i vyčistila. Zvedla nohy, podržela za ohlávku, dala na vodítko. Ikdyž nám tenkrát pomáhala jedna známá, spousty věcí jsem udělala sama. Jak jsem se s ní trápila x hodin přes potok a podobné věci :D Díky tomu jsem pomalu získala její důvěru a lásku. Sami si zkuste uvědomit. Co je lepší? pořídit si pejska, který už je vycvičený a poslouchá Vás jelikož je naučený poslouchat každého a nebo štěňátko, které navyknete na sebe a poslouchá Vás protože jste ho to naučili právě Vy... Ano, je tu teď jedno velké riziko. Kdybych se rozhodla někdy Merry prodat, hodně bych jí ublížila. Má/bude mít na mě velké pouto a jsem si plně vědoma, že bych ji zlomila srdce kdybych ji dala do cizích rukuo a hodně by toho utrpěla. Snažím se proto zvládat obě kobylky. Sestra sice za Merry chodí, ale nadále budu pracovat s Merry hlavně já. Tak nějak vnitřně jsem si řekla, že i kdybych teď neměla dělat nic jiného než jen chodit do školy, učit se a být u koní tak obě kobylky zvládnu. Nechci Merry odstrčit jen kvůi tomu, že se chci naučit jezdit pořádně. Chtěla jsem Vám jen říct svůj vlastní názor na koupi hříbátka. Vyplatí se to. Sice si nějaké ty 3roky nesednete, ale kůň Vám to vrátí dvojnásobně. Jednak už v té lásce a důvěře, kterou získáte za ty tři roky sice pomalu ale o to déle vydrží a jednak poté v sedle. Bude vděčný za to, že jste s ním měli takovou trpělivost. I on s Vámi bude mít trpělivost. Stačí jen porozumět...